Takhle začalo moje první nedobrovolné setkání s členkami kdysi zakázaných „církví". Byly celkem neodbytné a ne zrovna dvakrát příjemné. Pořád se mne snažily o něčem přesvědčit a já z nich byla docela mimo. S něčím podobným jsem se tehdy vzhledem ke svému věku a taky díky tehdejší době nikdy nesetkala.

Od té doby jsem byla poměrně často předmětem zájmu „náborových“ pouličních aktivit těchto skupin lidí.

To Svědkové Jehovovi mají jiné způsoby. Jejich osvětová činnost (pokud nepočítám distributory jistých tiskovin) probíhá zejména u rohožek našich domovů.

Moje první setkání na "domácí půdě" proběhlo zhruba před 10 lety. Zazvonila na mne žena s asi patnáctiletým synem. Velmi afektovaně představila sebe, svoji ratolest a vyzvala ji přečíst mi pasáž z Bible. Než jsem se stačila rozkoukat, už mladý svědek předčítal.... a já myslela na jediné. Jak se jich co nejrychleji zbavit. Mezitím však oba vytvořili před mým bytem v přízemí, kudy chodili lidé k výtahu a ke schodišti, poněkud svéráznou estrádu, což si skutečně tak dovoluji nazvat i vzhledem k reakcím několika sousedů, kteří právě procházeli kolem. Byť to zřejmě neměli v úmyslu, jejich mise se nesla v poněkud odlehčeném až komickém duchu, což se zřejmě odrazilo i na mém výrazu. Místy jsem se neudržela a smála se, což si možná hlavně moje potenciální spasitelka vysvětlila jinak - jaksi tajemně se na mne usmívala, děkovala za rozhovor (podle mě to byl spíš monolog) a na rozloučenou mi vtiskla do ruky plátek Probuďte se! Prý se mi to bude moc líbit.

Asi za 2 týdny poté u nás zazvonil dobře oblečený muž, kterého jsem tipovala na zástupce stavební spořitelny. Pozdravil, podal mi ruku a sdělil, že tentokrát přichází místo své "kolegyně" on a že mi nese zase něco na počtení a zamával mi před nosem novým číslem zmiňovaného periodika. "Brzy se zase zastavím a popovídáme si....." Tak a mám to. Kdybych je hned zkraje poslala někam, tak bych teď měla klid. Ale co, mají smůlu, už jim neotevřu. A můžou si zvonit, jak chtějí.

Za pár dní od pánovy návštěvy jedno nedělní odpoledne mi zavolala sestra, že se za chvíli zastaví a přiveze mi nějaké vitamíny. Byla jsem nemocná, škrábalo mě už pár dní v krku a já se od rána zkoušela kurýrovat přírodními metodami ve stylu rad našich babiček. Po chvíli zazvonil zvonek, já vstala z postele a otevřela.

Místo sestry na mě zpoza dveří vykoukl starý známý Jehovista s novým číslem časopisu.... Dnes už ani nevím, jestli mi ho dal nebo ne. Divně na mě koukal a brzy zmizel. Co to? Že by už konečně NĚJAK poznal, že jsou jejich snahy v mém případě zbytečné? Že klepe na špatné dveře?

Po chvíli zazvonila ona očekávaná sestra a vyprskla smíchy. Nechápala jsem, než se zeptala, jestli čekám na upíra ukazujíce mi na krk od rána "ozdobený" údajně léčivým náhrdelníkem, jež byl ručně vyroben z maxi stroužků zaručeně domácího česneku.

Dodnes nevím, jestli to zavinil pohled na moji maličkost svérázně "vymóděnou" česnekem  nebo odér, jenž se zřejmě z mého pidibytu (česnek byl využit na více způsobů) linul nebo cokoliv jiného, ale tito lidé už za mnou nikdy nepřišli.  Ostatně i tak zájem o moje spasení od té doby projevilo několik dalších aktivistů z řad neoficiálních církví či hnutí.

Co se ale Svědků Jehovových týče, měla jsem léta klid. Až donedávna. V lednu jsem byla opět poctěna. Ale to už byla jen malá epizodka.... Už se neunavuji vymýšlením všemožných argumentů proč NE, stejně jsou připraveni pohotově reagovat na cokoliv. Ani nepoužívám silných slov kam už konečně mají jít. Prostě jen využívám faktu, že dveře kromě toho, že se dají otevřít, mají (zejména pro tyto a podobné okamžiky skvělou) opačnou funkci  - dají se i zavřít.