Paradoxy Moniky Le Fay

Myslím, že máme velký problém. Jednak cynismus novinářů a jednak mravní relativizaci. Já jsem na to prostě strašně háklivá a vadí mi, když se zaměňuje dobro za zlo a když někdo s obětí zachází jako s pachatelem. Je potřeba se proti těmto jevům vymezovat a dávat tak najevo, že nám toto jednání není lhostejné.

Řekla Monika Le Fay v debatě Daniely Drtinové, v níž se hodnotil přístup Miloše Zemana k dívkám, které se před pár týdny vrátily z dvouletého zajetí v Pákistánu. Dívky jsou doma, co všechno prožily, jaká traumata si ponesou, o tom zřejmě nemá cenu vést rozhovory a zabředávat do psychologických studií obětí. Rozebírat vyjádření o tom, že by měly holky dostat na zadek, aby si uvědomily, že jejich počínání nebylo zodpovědné, mi přijde jako rýpání se v záležitosti, která by právě těmito slovy měla být uzavřena a nemělo by se kolem ní dělat víc humbuku než je bezpodmínečně nutné. A to s ohledem právě na unesené dívky.

Monika Le Fay dodala, že prezident by měl být od toho, aby na bolavou ránu přiložil hojivý obklad a svým konáním se „nerýpal vývrtkou“ v pomyslné ráně duší mladých dam. Obávám se, že zbytečné rozmazávání záležitosti o případném přijetí či nepřijetí Hanky a Tonky na Hradě, případně vyjádření o plácnutí na zadek, je právě tím rýpáním se v ráně a ničím jiným. Taková dvacetiminutová punkce otevřené bolavé rány, která žádnou úlevu nepřináší, spíš naopak.

Miloš Zeman byl v tomto rozhovoru nazván buranem a ožralcem s postsovětskou mentalitou, která se projevuje zejména totální neúctou k lidské důstojnosti či lidskému životu. V této souvislosti ale není možné nevzpomenout si na březnový článek Moniky Le Fay, ve kterém nám zprostředkovala záběry sociálního zařízení rodiny Michalákových tzv. "v akci". Ptám se, jak lidsky důstojné je zveřejňování fotografií s takovýmto obsahem? Pokud se někdo zaštiťuje tím, že tento článek vznikl ve snaze obrátit pozornost veřejnosti od protinorské hysterie k faktům a kritickému odstupu, tak opravdu nevím, proč k tomu účelu mají sloužit opět právě děti, kterých se citlivost případu dotýká nejvíce. Zveřejnění takovýchto fotek mi asociuje onen novinářský cynismus, který právě Moniku Le Fay konsternuje. On je totiž rozdíl mezi tím, zda se podobné fotografie nalézají v soudních či vyšetřovacích spisech, nebo jen tak na internetu s výživnými komentáři a zejména možností, aby byly tyto fotky odsdíleny dalšími lidmi pro jakékoliv účely. Bez ohledu na to, zda jsou rozostřené či ne, zejména když je jejich obsah detailně popsán. Přestože Moniku Le Fay trápí sekundární viktimizace, kterou spatřuje v chování Miloše Zemana vůči uneseným dívkám, naopak vláčení citlivých fotek dětí internetem jako možnou sekundární viktimizaci nevnímá.

Monice Le Fay se nelíbí české buranství, které se odráží zejména v souzvuku mnoha lidí s prezidentem Zemanem. Zeman je podle ní prostě buran a ztělesňuje mentalitu dalších buranů, kteří se dle jejích slov ve své malé české zabedněnosti projevují zejména tím, že většinu své řádné dovolené tráví v typicky buranské destinaci jakou je Chorvatsko, případně nikam nejezdí, muslima v životě neviděli a ještě mají nacionalistické vášně..... . Nabízí se otázka, zda právě tato vyjádření o svém národě jsou správně zvolena k tomu, aby vhodně demonstrovala pohoršení nad buranstvím. Proč tak silná slova nejen vůči prezidentovi, ale současně i vůči svému národu? Nelíbí se mi takové narážky na malost a omezenost (byť některých Čechů), které občas zaznívají i v článcích Moniky Le Fay.

V jednom ze svých posledních článků se Monika Le Fay věnuje dobrovolnictví a pomoci bližnímu svému v kontextu s přehršlí negativních zpráv kolem nás. "Máme nedostatek dobrých zpráv. Chronický nedostatek. Potřebovali bychom, aby alespoň jeden televizní kanál, jedny noviny a jeden internetový web měly v popisu práce shromažďovat a vydávat pouze pozitivní informace. Co se podařilo, kdo komu pomohl. Jak se někdo zázračně uzdravil a další odjel na druhý konec světa, aby věnoval svůj čas a energii záchraně něčeho podstatného." 

To jsou na první pohled jistě krásná slova, nicméně nemyslím si, že je potřeba jezdit na druhý konec světa, aby člověk věnoval svůj čas a energii něčemu podstatnému. Tento přístup pak může budit zdání, že pokud se někdo rozhodne velkolepě pomáhat v daleké zemi a šířit tam sluníčkové úsměvy, bude požívat prestižnějšího statusu altruisty než ten, kdo se rozhodne pomáhat komukoliv potřebnému v jeho nejbližším okolí. Pomocná ruka v Africe má stejnou váhu jako pomocná ruka v Horní Dolní. Akorát ta africká bývá v médiích více vidět. Ale kvůli tomu se přeci dobro nekoná! Není potřeba, aby se vystavovalo na odiv. Není potřeba ho glorifikovat. Tohle přece není na pomoci ani dobrovolnictví to podstatné. K vyjádření, že máme chronický nedostatek dobrých zpráv, můžu na základě zmíněné debaty a několika článků Moniky Le Fay zhodnotit, že dle mého názoru sama dostatečně nevyužila možnost nám skrz ně něco pozitivního či hřejivého sdělit. Nejen obsahem, ale i formou.

Na závěr poslední dva odstavce zmíněného textu: "Jak znám některé pěstouny nebo aktivisty, vidím na nich, že vedou velmi spokojený život. Spokojený proto, že dělají to, co je naplňuje. Nemají čas někoho kritizovat, odsuzovat, nebo pomlouvat. Nemají ani čas na šíření poplašných či negativních zpráv. Kéž by všichni ti, kteří jim hází klacky pod nohy, raději udělali také něco dobrého pro své okolí a dali o tom vědět. Šíření dobrých zpráv je totiž životně důležité."  Opravdu skutečná perla! Nebo jen další paradox v šíření dobra, potažmo dobrých zpráv? Škoda, že autorka těchto pozitivních slov se jimi sama vždy neřídí. Nebo má problém v rozlišení dobra a zla, o kterém sama říká, že se často zaměňují? Stejně jako Monika Le Fay nemám ráda, když se dobro zaměňuje za zlo a oběť za pachatele. A stejně jako ona si myslím, že bychom se proti těmto věcem měli vymezovat a nebýt k nim lhostejní. Proto na základě této její výzvy tak právě touto polemikou činím.